Genderová mission impossible v Čechách

Naštvat hodně Čechů nejde jen projevením sympatií k nucenému konci edisonových žárovek (byť to funguje spolehlivě, jak jsem se zde přesvědčil před pár týdny). Psát s pochopením o „povinném“ podílu žen v politice či businessu, bude jistě ještě větší průšvih. Naznačují mi to alespoň reakce lidí, kterých si vážím, ale u kterých jsem s tímto postojem těžce narazil. Ovšem snad ještě horší je bát se projevit svůj, i když poněkud nepopulární, názor. 

Tento text ale neříká, že genderové kvóty jsou skvělé (i když to tak jistě mnozí pochopí). Je o společnosti, ve které žijeme. A tedy o tom, že když je nás, mužů a žen, na světě 50 na 50, když máme na drtivou většinu věcí stejné schopnosti (pomíjím to, že muži stále o trochu rychleji běhají, ale podstatně hůře by asi rodili děti), a máme stejné vzdělání (ženy leckde vedou), musí být pro stav, kdy v některých oblastech okupuje pozice dominantně jeden „gender“, nějaký vskutku silný důvod. A pokud není, stojí to za zamyšlení.

Začnu s tím, co byl přímý impulz k tomuto textu – o kauze paní Jourové. Nehodlám psát o schopnosti vlády navrhnout dobré kandidáty do Evropské komise, handrkování kolem nich a podivné komunikaci završené skandálním obchodem „komisař za sociální výdaje“. Rád bych zmínil ale toto. Paní Jourová, ačkoliv ji neznám, je podle dostupných údajů z vládních kandidátů tím nejvhodnějším. A příslib designovaného šéfa komise rovnováhy mužů a žen v jeho týmu, je navýsost rozumný. Nejen politicky, ale i věcně (politika není ani sprint na 100m ani porod).

Je pro mne proto šokující, že i tak více než desítka zemí, která navrhla své representanty do komise před námi, sáhla výhradně po mužích. V této situaci, země, které do komise vyšlou ženu, budou moci od Junckera očekávat logicky větší vstřícnost při přidělení portfolia „svému komisaři“. Proto se mi zdá vládní rozhodnutí, pominu-li to, co se dělo kolem něj, rozumné, odpovědné a pro naši zemi výhodné. Přesto si to naše kandidátka na komisařku od mnoha lidí schytala za to, že jí k funkci „pomohla sukně“.

Většina Čechů má totiž za to, že jsou-li ženy tak dobré (jako asi paní Jourová), prosadí se přece nakonec samy, bez pomoci kvót či jiných „tlaků“. Nemohu s tím souhlasit. Moje přes dvě dekády dlouhá profesní zkušenost spíše potvrzuje názory, že ženy jsou v businessu (a zřejmě i v politice, dominantně ovládané muži), opravdu znevýhodněny. A to jak muži (aby uspěly, musí akceptovat jejich svět, způsob komunikace a logiku), tak často i úspěšnými ženami. Ty, aby se dostaly do vrcholných pozic, musí být obvykle lepší, tvrdší a chytřejší než jejich mužské protějšky. A úspěch nebývá zadarmo. Proto logicky necítí vůbec potřebu dalším zástupcům svého genderu pomáhat „zkratkami“ typu nástrojů pozitivní diskriminace.

Standardní problémy, které kariéru žen ztěžují, začínají již při snaze se do firmy dostat (kolikrát jsem musel odmítat argument naší personalistky, ohledně „rizika otěhotnění kandidátky“, zatímco hrozba, že muž opustí práci kvůli pár stovkám od konkurence, je přece „normální“). A pokračují problémy v Čechách nelehkým skloubením rodiny a práce. Ale to není vše. Mnohokrát jsem zažil rádoby vtipné debaty o profesně úspěšných ženách, ovšem na téma, s kým se dotyčná vyspala, spí nebo spát bude, aby se „dostala výše“ (o tom, jak se tato témata diskutují u mužů, snad nemusím psát).

Zajímavý článek na toto téma otiskl The Economist. Kromě pro mnohé překvapivého přehledu, kde se „genderová“ regulace prosazuje (nejen v Evropě, ale i v Asii, Latinské Americe či Austrálii), uvádí, jakou formou (někde jen státní firmy, jinde velké podniky z burzy) a na jaké pozice (obvykle neexekutivní, tedy nestojících na konkrétní technické dovednosti) „genderová“ pravidla míří. Dočíst se lze i to, že v zemích, kde tento systém existuje již dlouho (Norsko), nepůsobí žádné zjevné problémy. To konstatují i jeho kritici. A moje profesní zkušenost spíše dokládá, že vyšší rovnováha mužů a žen je pro fungování firem přínosem.

Kvóty a přímá regulace jsou špatné, křiví ekonomiku a společnost. Neméně špatná je ale i neochota představitelů mužského světa, pustit do něj více žen (ano, chápu to, i mne bude mrzet, když přijdu o svou budoucí pozici v businessu nebo politice díky pozitivní diskriminaci žen, ať již formální či neformální).  Dokládá to třeba reakce států na sestavování Evropské komise.

Dobrý „kompromis“, tedy postupná, „dobrovolná“, leč viditelná změna dnešního stavu, asi není pro stávající „mužský svět“ na pořadu dne. Přitom lepší než regulace by bylo, kdyby dnešní vedení podniků, politických stran či vláda, více akceptovali, že v době, kdy ženy tvoří v rozvinutém světě většinu populace s vyšším vzděláním, mají i ony své místo „ve vrcholovém“ světě. Za paní Jourovou proto vládě děkuji a stydím se za některé komentáře, které toto veskrze rozumné rozhodnutí vyvolalo.