Stát proti státu, platící diváci u toho...

Můj krátký pobyt v politice mi jasně ukázal, že jakákoliv debata o jedovatých zplodinách, které proudí ve velké míře z výfuku některých aut, skončí vždy u "nesmyslného diktátu stupidních úředníků v Bruselu", pokud ne ještě hůř. 

Dnes mám možná jen o trochu lepší šanci – rozhodnutí německého soudu připustit zákazy vjezdu naftových aut do center měst může přivítat část lidí díky tomu, že uvěří, že si koupí vytouženou Octavii TDI v Německu levněji.

Ale to není důvod, proč tento blog píši. Chci psát o slepých uličkách, do kterých se politici pod vlivem občanů či zájmových skupin dostávají. Dieselgate a to, co po ní následuje, je ukázkou této situace. Situace s poněkud tragikomickou koncovkou – kdy se jedna část politiků "v zájmu lidí" snaží průšvih, který průmyslníci vytvořili, smést pod koberec, zatímco druhá ve "jménu lidí" chce diesely zakázat.

Obě pozice, prosazované v zájmu voličů, mají jednu věc společnou. Cenu za ně platí občané. Ne zrovna nízkou. Cenu, o které jim zjevně nikdo předem neřekl. Nadměrné znečištění vzduchu látkami dominantně z dieselových motorů pocházejícími, stojí dle odhadů státních a nestátních organizací ročně život 5 až 10 tisíc německých občanů. Zákaz vjezdu naftových osobáků do měst bude znamenat nemalý finanční náklad pro občany (a firmy), kteří na tuto technologii bez znalosti všech souvislostí vsadili.

Bez ohledu na výsledek, voliči cenu zaplatí. Což není nic nového. Takže víme, kdo průšvih zaplatí, zbývá "jen" otázka, jak k tomu došlo.

V zásadě to vidím takto. Nechci se zaseknout na typicky české debatě o nesmyslnosti evropských (a do velké míry světových) limitů pro emise aut. Myslím, že v praxi je vidět, že auta tyto postupně zpřísňující se limity mohou plnit a nemusí být drahá. Ale vím, že názory na to se různí.

Realita je taková, že na evropský cíl poklesu spotřeby (což není jen klimatická otázka, ale pro Evropu fatálně závislou na dovozu paliv i otázka bezpečnostní a ekonomická) kombinovaný s celosvětovou snahou omezit nebezpečné emise aut, se rozhodly evropské automobilky reagovat přechodem na dieselové technologie, umožňující snadné snížení spotřeby. Alternativní cesty, zejména zavádění různých forem hybridů (Toyota, Honda) či kultivace zážehových motorů (Mazda) ponechaly zbytku světa, stejně tak jako později rozvoj elektroaut (Tesla a čínské firmy).

Daňové zvýhodnění, které postupně automobilky pro naftu v řadě zemí prosadily, vedlo k raketovému nárůstu popularity. Postupné zpřísňování limitů pro škodliviny představovalo ale problém, který až v poslední fázi automobilky řešily zaváděním moderních technologií (hlavně SCR). Předtím ale automobilky až k dokonalosti kultivovaly techniku, jak u málo úsporných a jedy vypouštějících aut dosáhnout zázračně příznivých laboratorních hodnot nutných pro homologaci aut a zisky automobilek (flotilové emise). Tedy "dovednost", která způsobila, že novější auta se stále více oddalovala od norem, které měla při běžném provozu splňovat.

Dávno předtím, než americké úřady zjistily, že k nízkým emisím vedou softwarové triky, popsaly řadu podvodů různé organizace, které se tímto zabývaly (nejlépe asi Transport and Environment). Skandál, který se roztočil do značných obrátek, zachytil evropské politiky, kteří se léta v (snad) dobré víře snažili klíčovému ekonomickému odvětví – automobilkám – pomoci, nepřipravené a rozdělil společnost na přátele automobilek a přátele čistšího vzduchu. A mnoho vlád dostal do nepohodlné pozice zametačů trablů pod koberec, neb leccos z toho, co se dalo, je nesnadné odčinit (proto zřejmě třeba italská vláda, přes výzvy Komise, není příliš horlivá v zjevně velkém průšvihu některých modelů italského Fiatu).

Největší problém pro politiky však paradoxně začali představovat jejich kolegové na místní úrovni. Ti totiž, s větší či menší ochotou, začali naslouchat hlasu občanů, který volal po tom, aby vzduch ve městech byl méně znečišťován. Ukázalo se, že nejvíce účinné reálné opatření je stop dieselům, tedy opak toho, o co se snaží politici výše. Zdá se, že Spolkový soud v Německu usoudil, že tento postup je přijatelný, a tak, alespoň v Německu, to mají naftové osobáky hodně nahnuté.

Jaké je z toho poučení?

Především, že tolerance obcházení pravidel a ohýbání regulace nepřináší mnoho dobrého. Jednak proto, že jsme se touto cestou dostali k méně dýchatelnému vzduchu, a snaha nápravy stavu pod tlakem veřejnosti a v jisté panice přinesla zřejmě legislativu, která je suboptimální, změny jsou příliš rychlé, nedostatečně promyšlené a pro výrobce a nakonec i občany příliš drahé.

Stejně tak je nevhodné regulací některé technologie zakazovat či jiné prosazovat. Omezení soutěže technologií na trhu, který je férový (což tak nebylo, ale snad se tam dobereme), je nejlepší cesta k dobrému a pro všechny výhodnému řešení.

A druhak, že odkládání trestu po zločinu, o které se automobilky úspěšně v Evropě snaží (na rozdíl od USA), taky moc smyslu nedává. Přijatý zákaz zřejmě rozjede další neproduktivní kolo žalob, ponese nemalé náklady a může se stát, že čistší vzduch někde (v některých německých městech) bude vykoupen horším jinde (kam budou diesely prodány). Návrh, který jsem svého času vložil do parlamentní zprávy, aby automobilky namočené do Dieselgate zafinancovaly vznik fondu, který by se použil na všemožné cesty ke snížení emisí a zlepšení kvality vzduchu, by možná byl levnější a hlavně efektivnější.

A poslední lekce, a ta se nás dotýká dvojnásob, je to, že pokud stát vytvoří (často nákladnou regulaci), musí ji nejen mít dobře zdůvodněnou (což se, myslím, v minulosti docela stalo), ale musí i vědět, jak ji bude prosazovat. A dělat to. Selhání unijních ministrů při nárůstu podvodů s měřícím cyklem (NEDC) zcela degradovalo celou regulaci a způsobilo, že firmy investovaly nemalé zdroje nikoliv do zlepšení aut, ale obelstění pravidel. Vedlo to k pokřivení trhu a podpoře řešení, která nyní zamíří do stoupy. Něco podobného se děje i u nás. Neustále záměrně či chybou děravé postupy emisních kontrol asi zajistí, že někteří naši občané i nadále budou dýchat zplodiny z aut, jejichž emise budou na míle vzdáleny tomu, kolik stanoví zákony...

A jedna lekce navzájem. Politici by nejen měli poslouchat hlasu lidu, ať již representovanému firmami, zájmovými skupinami, občanským sektorem nebo neziskovými organizacemi, ale měli by používat svůj vlastní úsudek, přemýšlet nejen o svých dnešních preferencích, ale i o budoucnosti a přijímat odpovědná promyšlená rozhodnutí. Kdyby tomu tak bylo, mohl bych si psaní tohoto blogu ušetřit...