Jedna Angela Merkelová, dvě hodiny a tři témata…

Často slyším, že se v Evropě málo posloucháme. Od hodně lidí to ale fakticky říká toto: „Málo mne posloucháte“. Což je obrovský rozdíl.

Osobně tento pohled nesdílím. Když mám možnost, tak poslouchám, co říkají ostatní a zvažuji, jak to ladí s tím, jak věci vidím já. Přesně toto se mi honilo hlavou včera při necelých dvou hodinách s kancléřkou Německa. A co byly hlavní body, které jsem naslechl a pak o nich přemýšlel?

1. Společně silnější

Ani zde v Bavorsku (na setkání naší frakce EPP) nebyla řeč o silném Německu, ale o silné, výkonné, inovativní, vzdělané a bezpečné Unii. Dnes již není u vlády generace, která měla zkušenost s ničivými válkami v Evropě. Podle kancléřky má ale jasný úkol rozvíjet Unii tak, aby ku prospěchu našich občanů zajišťovala její budoucnost a byla jasným hráčem na světovém kolbišti. Aby EU hrála hlavní roli v technologickém pokroku, odpovědném rozvoji nebo se jasně ujala svého podílu na zajištění bezpečnosti v rámci našeho transatlantického partnerství. A padlo i to, že si musíme lépe vyjasnit, "co je náš zájem" a až se dohodneme, silně a efektivně jej prosazovat.

To, že není řeč o Německu, Francii či Španělsku, ale o společné Unii, je pro nás skvělá zpráva, která nám dává obrovskou možnost se na tom aktivně podílet.

2. Rusko, silný soused

Pohled řady unijních zemí na Rusko není zdaleka ten, jaký mají země, které s ním mají bližší zkušenost (doufám, že sem i přes vládu premiéra, jež je exKSČ, exspolupracovník StB, a který si vyjednal podporu komunistů) patříme. Platilo to, platí to a platit to bude. Nejen kancléřka nevidí za vztahem k Rusku jen Ukrajinu a vměšování do našich zemí, ale i zapojení Ruska do globální politiky (Irán, Sýrie) či ekonomické zájmy (dodavatel plynu). Má ale samozřejmě silný názor na hybridní válku a nepřijatelné prosazování zájmů Putinova Ruska...

Ale nejen z této krátké diskuse se mi zdá, že země, jako jsme my, Pobaltí či Polsko (ale třeba i Skandinávie) musí hodně přidat na své snaze jasné a zásadové pozice vůči Putinově administrativě prosazovat. Jinak postupný kurz k "pragmatické normalizaci vztahu" (kterou nepovažuji za pragmatickou ani normální), kterou k mému zklamání naznačil třeba rakouský president, může nastat (ale jednání o tématech, která jsou důležitá pro obě strany, za tento obrat samozřejmě nepovažuji, neb nejednání těžko zlepšení přinese). Není to jen otázka hodnot -  obádám se, že na tento obrat, při dnešním stavu Ruska, bychom dřív či později doplatili.

3. Společně nebo zcela jinak

Zcela jasná je pozice paní kancléřky u migrace (která již dnes je mnohem více politickým než faktickým tématem). Stejně tak jako u jiných politik je při ní klíčové společné (a samozřejmě funkční) řešení. A dodává, že pokud nebude, základy na kterých Unie stojí, to otřese a může to vést k tomu, že podobně "nespolečně" se bude řešit, a tedy omezovat volný pohyb osob (ale následovat může vlastně cokoliv, dodávám).

Diskuse o kvótách není vůbec o kvótách, ale o společném vzájemně přijatelném a v praxi realizovaném řešení. Názory na to, jak má vypadat, se liší. Kancléřce zřejmě nevadí pro všechny přijatelná "flexibilní dohoda", jiným politikům (třeba lucemburskému premiérovi) naopak tento přístup silně vadí. Ale zcela zásadní na hledání této dohody je, že musí být vzájemně přijatelná – tedy o tom, zde třeba Polsko pomáhá v této oblasti dost, není na posouzení jeho politiků, ale všech ostatních.

Takže, pokud nechtějí země riskovat start konce Unie, jak ji dnes známe, musí všichni vzít svůj díl odpovědnosti a společně přijatelné a funkční řešení najít.

Na reakci jednoho z kolegů reprezentujícího v této oblasti názory blízké V4 zazněla trefná reakce: „A jak by to váš premiér viděl, kdyby nebyl předsedou vaší vlády, ale premiérem Itálie?“ Těch pár slov shrnulo jádro problému. Pokud nejen v této oblasti nebudeme sto pochopit (nebo se o to snažit to pochopit) problémy, obavy a situaci ostatních, společná Evropa, jak ji známe, a jak slouží zejména zájmům zemí, jako jsme my, bude u konce...

Sečteno a podtrženo. Svým způsobem paradoxní je to, že kancléřka se jasně hlásí ke společné Evropě, ve které je vliv její země ředěn spoustou menší slabších zemí. Ukazuje to nejen v promluvách, ale činy.

Co to ale znamená? To, že všichni neseme svůj díl odpovědnosti za takovou Evropu, na kterou máme velký vliv (mnohem větší, než na Evropu vedenou velkými zeměmi), znamená, že musíme aktivně hledat dobrá, společná řešení v těch nejdůležitějších otázkách.

Vůbec tím neříkám, že musíme nadšeně vítat a hlasovat pro různé regulace, které nepovažujeme za dobré či potřebné, ale v zásadních věcech tento princip musíme pochopit a dle něj postupovat. Tedy pokud chceme být součástí takovéto Evropy. A do dohodnutých řešení vtisknout co největší otisk našeho zájmu. Tedy až se nám podaří pochopit, co jím je. K tomu patří nejen volání po tom, aby nám ostatní naslouchali, ale neméně to, abychom i my naslouchali tomu, co říkají ostatní...