Pochopitelný italský vabank?

Nová italská vláda "se toho nebojí". Při summitu EU minulý týden vyhrožovala blokací jeho závěrů, a ani po ne zcela jasné, leč všemi přijaté dohodě, není toto napětí zdaleka u konce. 

V řešení migrace uvnitř Unie se totiž Evropa svým způsobem vrací do situace před rokem 2015. Zdá se, že drtivá většina "problému" bude na bedrech hraničních zemí (zejména Itálie) a ostatní budou dle své úvahy pomáhat s migranty majícími šanci na azyl. Jiní nepomohou vůbec.

Ještě štěstí, že opatření "vnější", které Unie přijala, a zklidnění situace v okolí, přispěly k tomu, že počty přicházejících uchazečů o azyl klesly na zlomky hodnot v době krize (a dokonce i pod stavy krizi předcházející).

Vítězstvím Italů se to nazvat nedá, ale to není zdaleka vše. Itálie je sužována nejen nestabilní politikou, ale hlavně slabou ekonomikou. A razantní nová vláda, stojící na slibech, že skoro vše vyřeší, je tak v těžké pozici. A tak mají Italové pocit, že nemohou moc ztratit a vládní představitelé dávají najevo, že Unie, tedy ostatní země, nejedná s jejich zemí fér:

„Když někdo v EU říká, že Italové by nejdříve měli všechno zařídit, a pak jim ostatní pomohou, tak já říkám opak. Nejdříve nám pomožte, a pak se můžeme bavit o ostatních věcech včetně rozdělení uprchlíků, bankovní unie, vládního zadlužení a tak dále,“ uvedl italský ministr vnitra Salvini.

Na co poukazuje? Třeba na to, že Německo blokuje dokončení dříve dohodnutého projektu bankovní unie (včetně postupného přechodu na evropské pojištění vkladů). Italové by asi byli i pro vznik evropského rozpočtu či rozšíření mandátu eurozónového záchranného fondu ESM. V některých ohledech jde o pragmatismus (posílení důvěry v italské banky), jinde jde o nespokojenost s tím, že ostatní nedodržují dřívější dohody a do hry dávají nové podmínky (požadavky na další redukci bankovních rizik).

Nespokojeni jsou Italové jistě i s převládající zahraniční politikou Unie, například u sankcí proti Rusku, naopak leckdo tam želí konce spolupráce s plukovníkem Kaddáfím v otázce migrace (asi věří, že k jeho konci nepomohl teror, kterým sužoval svou zemi, ale zásah "západu").

To není konec Unie. A není to ani neobvyklá situace. Tak široké partnerství tolika zemí s různou historií i současností samozřejmě vede k rozdílným pohledům na trable dnešního světa i na to, jak je řešit. Síla Unie pak tkví v tom, že z této disharmonie různých domácích postojů vznikne společný postoj, který obvykle představuje docela dobrý a pro všechny fungující kompromis. A všechny takovéto dohody staví Evropu v dnešním světě do pozice supervelmoci, a nikoliv místa soupeření desítek malých či středně velkých, ve světovém kontextu nevýznamných zemí.

Z tohoto vychází logický předpoklad, že se země tuto společnou hodnotu pokusí udržovat a dál rozvíjet. Ale k tomu je třeba, aby nikdo neměl silný pocit, že ho ostatní opomíjejí. To ale Italové dnes, částečně právem, cítí. A chtějí dosáhnout změny. Jak velké a jak radikální, je těžko soudit. Že se "nemusí držet u země", naznačuje výrok ministra Salviniho. Podle něj se v následujících měsících rozhodne, „zda má Evropa budoucnost ve své současné formě nebo zda se celá tahle věc stala zbytečná“.

Z pohledu racionality lze namítnout, že země, jako je Itálie, by byly jednou z hlavních obětí rozpadu či paralýzy Unie (stejně jako by obrovskou škodu takovýto vývoj znamenal pro naši zemi). Ale to v dnešní době nebrání politikům, aby ve jménu "malých vítězství" stabilitu a odolnost Unie testovali. V rámci této iracionality navíc pracují s tím, že se ostatní v souladu se svými reálnými zájmy, zcela racionálně, nebudou chtít ke kolapsu společné Evropy dobrat.

Ale je-li iracionalita na straně jedné, může být i na stranách dalších. Takže, riziko je velké.

Předejít mu se podaří tehdy, když se představitelé zemí kromě svého domácího úhlu budou snažit pochopit i to, jak se na svět a jeho trable dívají, často oprávněně, ostatní. Právě pochopení tohoto umožní najít společná řešení a zabránit konfliktům. Bohužel, v tomto bodě dnes většina unijních vůdců, myslím, není…  

A tak je budoucnost více nejistá než dříve.